viernes, 29 de marzo de 2013

FRANTIŠEK HALAS [9580]



František Halas
Frantisek Halas (en checo František Halas) (nacido en 1901 en Brno, fallecido en 1949 en Praga) fue un poeta, ensayista y traductor checo del siglo XX.
Adscrito al movimiento Poetismus, derivó luego hacia una poesía social y se convirtió en uno de los más grandes poetas modernistas. Destacan El Gallo asusta a la muerte (1930), El rostro (1931-1941), El rompecorazones (1933), Las viejas mujeres (1935) y De par en par (1936).

OBRA:


Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
Kohout plaší smrt (1930)
Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
Nejznámější básně sbírky:
Praze
Zpěv úzkosti
Mobilizace
Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
Potopa - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Hlad - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957).









Emperejilada primavera, estación esmeralda
primavera altanera, lunática
todos se afanan en vano a por violetas
no me tragaré ese anzuelo
Ni oír la charla de las hojas quiero
ni beber de lo que nutre las yemas
sólo ese otoño mío me confirma
desollado como el pábilo del deseo.

(Ediciones del oriente y del Mediterráneo, Madrid, 1993, 197)





ČEKÁNÍ     
                                               
Nečekám na nikoho                                 
a přec se dívám stále na dveře                                                 
Přijdete-li k nim                                                      
prosím nevstupujte                                                                       
ani s dechem ztajeným 
Nečekám na nikoho                               
na sebe jenom čekám já.                           




ESPERA

No espero a nadie                                    
y sin embargo sigo mirando la puerta  
Si llegas a ella    
por favor, no entres
ni con la respiración muda
No espero a nadie       
a nadie más que a mi.   

Traducción del checo realizada por Iván Alonso)




MOUDROST 

Pravdy ty 
staré jak víno které stáčel Noe 
jsou dopity 
kde najít nové 

Gordický uzel vrásek 
přesekni jedním sekem 
bez otázek 
smíchem 

Nač Proč 
Ropucha na prameni 
zab a shoď 
bez truchlení 

Neumírat smrtí 
životem umřít 
za smrt i rak se stydí 
hleď všeho užít 

Evropa slehne 
do kouta noste jí sny 
z úst jí padají růže 
a karabiny 




BABÍ LÉTO 

Noc reklamní prospekt prázdnoty 
text hvězd zbytečná interpunkce naší planety 
jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své 
bědná kostnice 

Babí léto ústa opřádá 
nemluv toť vlasy děda Vševěda 
plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš 
na podzim poznat máš 

(Sépie, 1927)





ZE DNA 
Štyrskému 

S horoucí falší miluji tento svět 
bohem rozsvícený ďáblem znečištěný 
s hněvivou láskou miluji tento svět 

Dno hladomorny plné havěti 
z jejíhož dna i ve dne vidíš 
vše co v snách se bojíš viděti 

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí 
stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním 
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí 

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná 
jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče 
co pípá nejsouc mezi svýma 

Proč kohoutíš se srdce mé 
písek hvězd slzy všech vysuší 
do chladných růží na tvář padneme 





KOHOUT PLAŠÍ SMRT 
Vladimíru Průšovi 

Noc stoupá do hlavy a vrávorám 
smysly neznámými zvídám chtivě 
bojácný dech vzpurně polykám 

Na čelo anděl pravou nohu klade 
hladně lámu chleba vzpomínek 
zamyšlený stín se za mnou krade 

Tajná hnutí krve žárlivě si střežím 
vylekaný pták mi náhle hlavu stíná 
mezi červy ledovými ležím 

Van smrti se lísá kolem čela 
kohout hvězdy zobe zpívá 
smrt se vyplašila 






VEČER NA VESNICI 

Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů 
bosé dítko na strništi teskní do dálky 
do pěkných truhliček jeho očí padá nebe 

Za večernicí obrací tvář zpěváček 
opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje 
v průvodu krví opentlených beránků 

Děvče prchá plaše z vrátek za humna 
srdce zvonů utišují klekánice 
tupě mlčí piják u vína 

Ticho po všem zůstává 
konec času zjevuje se v hodinách 
tváře spících opatrně ruší hniloba 

(Kohout plaší smrt, 1930)





LÉTA 

Oblohy zvrstvené 
a roky přešlé v dál 
dny láskou zvichřené 
vás jsem se nenadál 

Teď stojím zmaten v nich 
v přepychu podivném 
snů dávno ztracených 
v mlčení pochybném 

Bojím se abych nenašel 
ta slova co vše zabila 
jak jsem se s nimi vynášel 
a jak se láska trápila 

(Tvář, 1931)






OSUD 

Nespí-li dosud dlaně tvé 
pro poslední mé sevření 
dnes sepni je jak za mrtvé 
nad nimiž anděl kamení 

Jen jiné postavení hvězd 
ve výškách černé vznešenosti 
nám dalo jinam kvést 
do mrazů konečnosti 

Sepni své ruce a pros za nás 
ať noc dětí je nám dána 
když sám si stýská každý z nás 
a láska pláče nerozdána 

(Tiše, 1932)







K. H. M. 

Svit hvězdy umřelé jsem pil 
v zemi nepřejícné přibité mé zemi 
znak jména NIC jen jinak obroubil 
nití mi danou sudicemi 

Olovem KDE a CO opánky podbité 
za tebou bloudil mrtvý perutníku 
teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té 
sršící věnec zajíkavých díků 

V truchlivišti dlouhé noci tvé 
v zemi přibité v té nepřejícné zemi 
sníš kníže rodné řeči žárlivé 
žal lhoucí pod růžemi 

Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem 
a nové lásky hrají na tvé kosti 
jen po požáru jiném zhynem 
a jinak vejdem do věčnosti 

Beze psí úzkosti v rachání karabin 
pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou 
ať zavoní až k nim poslední země blín 
pod zemi krásnou pod zem milovanou 







LIST 

List nevymyslil podobu si tu 
když uschlý leží v trávě 
sklopen jak oči soch 
vzrušené bezejmenně 

Tys strome viník žádostivostí tvou 
byl k pádu postrčen 
a kroužil zjeveně 
matka vlastní síla míznatá 
zaštítila jiné 

Zemí nepřitisknut 
co chce tak záhy před dřímotou prstí 
i zatajovanému štkání kořenů 
potřebný není 

Ještě a ještě k prostorům 
Úlitbo Zvroucnělý vítr 
plodivě zmítá jím 
a malé smrti jeho přibývá 







PODZIM 

Jak peníz tiše položený slepci 
jsi tu můj podzime 
jak peníz tiše položený slepci 
jste tady vy dny mé 

Ty krásná větrnosti čistá 
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět 
a zase žádostiv se vracím v stará místa 
svou lásku povědět 

Chudobě tvé a lidské bídě 
že navždy jsem jen s ní 
podzime ve své tesklivině 
jen na mne dolehni 

a vyplať kovy listí svého 
mě ze dnů odraných 
a zbav mě všeho bázlivého 
bych jiné v sebe vdých 

Jak peníz tiše položený slepci 
jsi tu můj podzime 
jak peníz tiše položený slepci 
jste tady vy dny mé 

(Dokořán, 1936)






POUČENÍ SYNOVSKÉ 

Když probudí se hlína je to myš 
Je-li sklu zima zaroste větvičkama 
Ryba je hastrmaní lžička Víš 
A slza Slza je voda co je sama 






PŘÁNÍ 

Ne já bych nerad umíral 
na lůžku při svíci 
a aby u mne někdo stál 
smutný a plačící 

Já ležet bych chtěl v lopuchách 
co velkým listem svým 
by zakryly můj pyšný strach 
budu-li zbabělým 

(Ladění, 1942)





A CO BÁSNÍK 

Ani k donošení 
ani k uhlídání 
to není 

Hledaje příkaz sluchu nehledám 
a dech nabíraje 
dech jen nabírám 

Zaviním jak tak neštěstí 
a jak tak radost zaviním 
tím co si myslím 
tím v co teď doufám 
tím s čím si zahrávám 
až to tam jednou dolehne 

Jen co to tam dolehne 

Nějaká žena ruce zalomí 
zapláče děvčátko uraženě 
nějaký chlapec co neví obejme 
muž prchle zakleje 

Co zvedám zaviní čísi pád 
co upouštím bude mi vzlétnutím 

Já nejsem už 
pro zrádné Ozvěny 
Já pro Hlas jsem 
pro uši neucpané 
pro zrcadla oblýskaných loktů 
ne pro fraky 

Zatím co tamtěm poskakují ohryzky 
myslet musím na jablko 
na velikost obav spíš 
než na malost jistot 

... 

Chci být i kýmsi čten 
a pochválen 
na světlou památku 
až svedu 
sám sebe psát 
vytržen z Poesie 

nešťastně šťasten 

(úryvek) 

(A co?, 1957)







  

No hay comentarios:

Publicar un comentario