František Halas
Frantisek Halas (en checo František Halas) (nacido en 1901 en Brno, fallecido en 1949 en Praga) fue un poeta, ensayista y traductor checo del siglo XX.
Adscrito al movimiento Poetismus, derivó luego hacia una poesía social y se convirtió en uno de los más grandes poetas modernistas. Destacan El Gallo asusta a la muerte (1930), El rostro (1931-1941), El rompecorazones (1933), Las viejas mujeres (1935) y De par en par (1936).
OBRA:
Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
Kohout plaší smrt (1930)
Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
Nejznámější básně sbírky:
Praze
Zpěv úzkosti
Mobilizace
Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
Potopa - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Hlad - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957).
Sepie – (1927), poetistická sbírka, ve které s hravostí poetismu kontrastuje melancholie a hořkost.
Kohout plaší smrt (1930)
Tvář (1930, od 1940 spolu s Hořcem a Tiše)
Hořec (1934) – k výše zmiňované charakteristice se přidává barokní konstrukce verše.
Staré ženy (1935), sugestivní litanické líčení osudu starých žen, vystavěné na řetězcích metafor a refrénech. Toto dílo nicméně označil S. K. Neumann v dopise B. Václavkovi za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci.
Dělnice – reakce na Neumannovy Staré dělníky; spojuje vzpomínku na předčasně zemřelou matku s typickým osudem dělnic.
Dokořán (1936) – antifašistická sbírka
Torzo naděje (1938) – emotivní reakce na mnichovskou dohodu a marnou československou mobilizaci, která má čtenáře vyburcovat a posílit jeho víru a vzdor. Staví se proti Spojenému království a Francii, které podle něj zavinily Mnichovskou dohodu. Označuje je za zrádce a volá po odplatě.
Nejznámější básně sbírky:
Praze
Zpěv úzkosti
Mobilizace
Naše paní Božena Němcová (1940) – oslavný cyklus básní ke 120. výročí narození B. Němcové. Tragický osud Boženy Němcové je zde paralelou k situaci českého národa.
Ladění (1942), básně z let 1937–1941, ve sbírce se objevuje též oddíl veršů pro děti.
Já se tam vrátím (1939, vydáno 1947) – o kraji Halasova mládí (Kunštát, Českomoravská vrchovina). Jedná se o lyrizovanou prózu.
V řadě (1948)
A co? (vydáno 1957) – zklamání z vývoje po únoru 1948 i tušení vlastní smrti vedly ke změně autorovy poetiky. Všechny básně sbírky se vyznačují syrovostí, snahou o maximální úspornost, sevřenost. Reakce na poválečný vývoj se objevují jen v náznaku, který umožňuje autorovi jeho obrazy zobecnit a vyslovit obavy o osud nejen českého národa, ale celé civilizace. Objevují se autobiografické motivy, úvahy o smyslu a možnostech poezie, závěrečná báseň A co básník vyslovuje básníkovo krédo.
Potopa - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Hlad - dlouhodobý básnický projekt, který zůstal nedokončen.
Brzy po smrti zaútočil na Halasovo dílo komunistický kritik Ladislav Štoll, jeho odsudek Halasova díla byl platným hodnotícím soudem až do konce 50. let, kdy mohla konečně vyjít Halasova poslední sbírka A co? i první úplný soubor jeho básnických knih (obojí 1957).
Emperejilada primavera, estación esmeralda
primavera altanera, lunática
todos se afanan en vano a por violetas
no me tragaré ese anzuelo
Ni oír la charla de las hojas quiero
ni beber de lo que nutre las yemas
sólo ese otoño mío me confirma
desollado como el pábilo del deseo.
(Ediciones del oriente y del Mediterráneo, Madrid, 1993, 197)
ČEKÁNÍ
Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já.
ESPERA
No espero a nadie
y sin embargo sigo mirando la puerta
Si llegas a ella
por favor, no entres
ni con la respiración muda
No espero a nadie
a nadie más que a mi.
Traducción del checo realizada por Iván Alonso)
MOUDROST
Pravdy ty
staré jak víno které stáčel Noe
jsou dopity
kde najít nové
Gordický uzel vrásek
přesekni jedním sekem
bez otázek
smíchem
Nač Proč
Ropucha na prameni
zab a shoď
bez truchlení
Neumírat smrtí
životem umřít
za smrt i rak se stydí
hleď všeho užít
Evropa slehne
do kouta noste jí sny
z úst jí padají růže
a karabiny
BABÍ LÉTO
Noc reklamní prospekt prázdnoty
text hvězd zbytečná interpunkce naší planety
jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své
bědná kostnice
Babí léto ústa opřádá
nemluv toť vlasy děda Vševěda
plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš
na podzim poznat máš
(Sépie, 1927)
ZE DNA
Štyrskému
S horoucí falší miluji tento svět
bohem rozsvícený ďáblem znečištěný
s hněvivou láskou miluji tento svět
Dno hladomorny plné havěti
z jejíhož dna i ve dne vidíš
vše co v snách se bojíš viděti
V průvanu tmy mezi narozením a smrtí
stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí
Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná
jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče
co pípá nejsouc mezi svýma
Proč kohoutíš se srdce mé
písek hvězd slzy všech vysuší
do chladných růží na tvář padneme
KOHOUT PLAŠÍ SMRT
Vladimíru Průšovi
Noc stoupá do hlavy a vrávorám
smysly neznámými zvídám chtivě
bojácný dech vzpurně polykám
Na čelo anděl pravou nohu klade
hladně lámu chleba vzpomínek
zamyšlený stín se za mnou krade
Tajná hnutí krve žárlivě si střežím
vylekaný pták mi náhle hlavu stíná
mezi červy ledovými ležím
Van smrti se lísá kolem čela
kohout hvězdy zobe zpívá
smrt se vyplašila
VEČER NA VESNICI
Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů
bosé dítko na strništi teskní do dálky
do pěkných truhliček jeho očí padá nebe
Za večernicí obrací tvář zpěváček
opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje
v průvodu krví opentlených beránků
Děvče prchá plaše z vrátek za humna
srdce zvonů utišují klekánice
tupě mlčí piják u vína
Ticho po všem zůstává
konec času zjevuje se v hodinách
tváře spících opatrně ruší hniloba
(Kohout plaší smrt, 1930)
LÉTA
Oblohy zvrstvené
a roky přešlé v dál
dny láskou zvichřené
vás jsem se nenadál
Teď stojím zmaten v nich
v přepychu podivném
snů dávno ztracených
v mlčení pochybném
Bojím se abych nenašel
ta slova co vše zabila
jak jsem se s nimi vynášel
a jak se láska trápila
(Tvář, 1931)
OSUD
Nespí-li dosud dlaně tvé
pro poslední mé sevření
dnes sepni je jak za mrtvé
nad nimiž anděl kamení
Jen jiné postavení hvězd
ve výškách černé vznešenosti
nám dalo jinam kvést
do mrazů konečnosti
Sepni své ruce a pros za nás
ať noc dětí je nám dána
když sám si stýská každý z nás
a láska pláče nerozdána
(Tiše, 1932)
K. H. M.
Svit hvězdy umřelé jsem pil
v zemi nepřejícné přibité mé zemi
znak jména NIC jen jinak obroubil
nití mi danou sudicemi
Olovem KDE a CO opánky podbité
za tebou bloudil mrtvý perutníku
teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té
sršící věnec zajíkavých díků
V truchlivišti dlouhé noci tvé
v zemi přibité v té nepřejícné zemi
sníš kníže rodné řeči žárlivé
žal lhoucí pod růžemi
Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem
a nové lásky hrají na tvé kosti
jen po požáru jiném zhynem
a jinak vejdem do věčnosti
Beze psí úzkosti v rachání karabin
pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou
ať zavoní až k nim poslední země blín
pod zemi krásnou pod zem milovanou
LIST
List nevymyslil podobu si tu
když uschlý leží v trávě
sklopen jak oči soch
vzrušené bezejmenně
Tys strome viník žádostivostí tvou
byl k pádu postrčen
a kroužil zjeveně
matka vlastní síla míznatá
zaštítila jiné
Zemí nepřitisknut
co chce tak záhy před dřímotou prstí
i zatajovanému štkání kořenů
potřebný není
Ještě a ještě k prostorům
Úlitbo Zvroucnělý vítr
plodivě zmítá jím
a malé smrti jeho přibývá
PODZIM
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé
Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět
Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni
a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých
Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé
(Dokořán, 1936)
POUČENÍ SYNOVSKÉ
Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama
PŘÁNÍ
Ne já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mne někdo stál
smutný a plačící
Já ležet bych chtěl v lopuchách
co velkým listem svým
by zakryly můj pyšný strach
budu-li zbabělým
(Ladění, 1942)
A CO BÁSNÍK
Ani k donošení
ani k uhlídání
to není
Hledaje příkaz sluchu nehledám
a dech nabíraje
dech jen nabírám
Zaviním jak tak neštěstí
a jak tak radost zaviním
tím co si myslím
tím v co teď doufám
tím s čím si zahrávám
až to tam jednou dolehne
Jen co to tam dolehne
Nějaká žena ruce zalomí
zapláče děvčátko uraženě
nějaký chlapec co neví obejme
muž prchle zakleje
Co zvedám zaviní čísi pád
co upouštím bude mi vzlétnutím
Já nejsem už
pro zrádné Ozvěny
Já pro Hlas jsem
pro uši neucpané
pro zrcadla oblýskaných loktů
ne pro fraky
Zatím co tamtěm poskakují ohryzky
myslet musím na jablko
na velikost obav spíš
než na malost jistot
...
Chci být i kýmsi čten
a pochválen
na světlou památku
až svedu
sám sebe psát
vytržen z Poesie
nešťastně šťasten
(úryvek)
(A co?, 1957)
No hay comentarios:
Publicar un comentario