PETR BORKOVEC [18.375]

Petr Borkovec

Petr Borkovec (Nacido el 17 de abril de 1970 en Louňovice vaina Blaníkem, República Checa) es poeta, traductor y periodista. 

Estudió lengua y literatura checas en la Facultad de Filosofía de la Universidad Carolina, pero no terminó sus estudios.

Sus poemas han sido traducidos a casi todos los idiomas europeos. Sus libros han sido publicados en Austria y en Italia. Borkovec traduce poesía rusa del siglo XX en su mayoría.

Petr Borkovec nació en 1970 en Louňovice pero creció en Praga. Estudió Filología Checa, aunque no llegó a licenciarse. Trabajó en varios periódicos checos. En la actualidad se dedica a la traducción y el periodismo, es redactor jefe de la revista Rukopis, da clases de escritura creativa en la Academia Literaria de Praga y colabora con la editorial y café Fra, en el que organiza lecturas dramatizadas.

Empezó a publicar en 1990, sobre todo versos y traducciones de poetas rusos. Sus primeras colecciones de poemas se centran principalmente en la naturaleza, las canciones populares y la tradición cristiana. Poco a poco Borkovec busca su propio lenguaje poético caracterizado por neologismos, eufonías y juegos de palabras. En los últimos años abandona sin embargo los experimentos lingüísticos y tiende a la lírica en reportajes en los que capta temas y motivos vividos durante sus residencias como becario en el extranjero.

Obras 

Poesía 

Prostírání do tichého , Pražská imaginace, 1990

Poustevna, věštírna, loutkárna , Mladá fronta, 1991

Ochoz , Mladá fronta, 1994

Ze tří knih = Aus drei Büchern , Buchwerkstatt Thanhäuser, 1995 ( German translation)

Mezi oknem, stolem a postelí , Český spisovatel, 1996

Polní práce , Mladá fronta, 1998

Feldarbeit: Gedichte , Edition Korrespondenzen, 2001 ( German translation)

ABAF , Opus, 2002

Needle-book , Paseka, 2003

Nadelbuch: Gedichte , Edition Korrespondenzen, 2004 ( German translation)

Vnitrozemí , Fra, 2005

Amselfassade. Berlin-Notate , Friedenauer Presse, 2006 ( German translation)

Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire , Fra, 2008

From the Interior: Poems 1995-2005 , Seren, 2008 ( English translation)

Jedna věta , Revolver Revue, 2011

Milostné básně , Fra, 2012 [3]

Liebesgedichte , Edition Korrespondenzen, 2014 ( German translation)

Antologías 

Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století , 1994

Sborník k pětasedmdesátinám Ivana Slavíka , 1995.

Traducciones 

U řek babylónských , Torst, 1996 - anthology of Russian emigrant poetry

Sophocles : Král Oidipús , premiered at HaDivadlo in 1998, in print by Větrné mlýny in 1999 — translated with Matyáš Havrda

Jasná luna v prázdných horách , Paseka, 2001 — anthology of classical Korean poetry, with Vladimír Pucek

Aischylos : Oresteia , premiered a published by the National Theatre June 18, 2002 — translated with Matyáš Havrda

Vladimir Nabokov : Ut pictura poesis , Triáda, 2002) — translated with Jaroslav Kabíček

Vladislav Khodasevich : Těžká lyra , Opus, 2004 — poems translated by Petr Borkovec, esseys translated by Miluše Zadražilová

Yuri Odartschenko: Verše do alba , Fra, 2005

Yevgeny Rein : Bylo, byli, byla, byl… , Opus, 2005

His translations of poems by authors such as Zinaida Gippius , Georgi Ivanov , Joseph Brodsky were published in magazines.

Premios 

1995 — Cena Jiřího Ortena ( Jiří Orten Award) in 1994 for his book Ochoz [4]

2001 — Hubert-Burda-Preis and Norbert-C.-Kaser-Preis for the German translation of his book Polní práce

2002 — Prémie Tomáše Hrácha for his translation of Oresteia (with Matyáš Havrda )

2004 — Cena Josefa Jungmanna (main creative award) for his translation of a part of Heavy Lyre by Vladislav Khodasevich

Traducción de Tereza Vitkova

Vchod

Vchod do jeskyně byl jak obří                      

napůl otevřená slávka jedlá.                        

„Ověřil sis to?“ zeptal ses mě                        

a na rameni se ti rozklepal můj fialový stín.           

„Budeš proti,“ odpověděl jsem,                    

„ale já už nechci psát básně.                               

Chci být omluven, jsem nemocný, budu příště.              

Co chci – je vlézt tam. A jestli verše,            

tak takové jako ty skvrny,                          

co se ti plácají u pusy.“                               

Slávka zívla. Věděl jsem, co vidíš.            

La entrada                                                                                                     

La entrada a la cueva era como un gigante

mejillón azul medio abierto. 

“¿Lo has comprobado?”

me preguntaste 

y en el hombro te empezó a temblar mi sombra violeta.

“No estarás de acuerdo” te respondí,

“pero ya no quiero escribir poemas.

Quiero que me disculpen, estoy enfermo, lo haré luego.

Lo que quiero – es entrar ahí. Y los versos,

nada más como esas manchas

brincoteando en tu boca”.

El mejillón bostezó. Yo sabía que lo estabas viendo.

V únoru      

                                            

„Táta umíral, v tašce                                  

jsem měl čtyři pstruhy.                               

Ryby na ledu, když táta umřel.                     

Vyběhl jsem do mrazu,                               

vrátil se, hodil tu smrt pod maso,                  

rostou z toho šedý houby,                           

vypadají jako václavky.                              

Moje chytrá žena pálí bordel                        

po mámě, říká, vem to benzínem,                        

ještě tenhle měsíc, prosím tě,                              

nebo to sněz; všichni říkaj,                          

sněz to, přežer se, zastav se o to.                 

Prostě se nějak doprav zpátky.“               

En febrero

“Mi papá moría, en la bolsa

yo tenía cuatro truchas.

Pescados sobre el hielo, al morir mi padre.

Salí corriendo al frío,

regresé, arrojé la muerte bajo la carne,

donde crecen los hongos grises,

que parecen champiñones.

Mi mujer, tan lista, quemaba cachivaches

de mamá y decía, báñalos en gasolina,

todavía este mes, te lo pido, 

o cómetelos; todos dicen, 

cómetelos, atáscate, frénate con eso.

Nada más regrésate”.

Comboio Suburbano, 0:05

Fórmica azul-celeste, cilindros florescentes.
Os céus abrem, dilúvios de luz: pai
com filha adulta, peles ao pescoço, eu, com o cheiro
das roupas suadas,  alguns lugares atrás de uns soldados.

O apito. As lâmpadas queimam. Depois o escuro. As janelas
seguram as nossas caras desoladas e pálidas. Os soldados
jogam às cartas no colo. A mulher, fechada,
escarros de jaspe branco nas orelhas balançando.

Pai e filha não conseguem cair no sono
Enquanto relembram aquele jovem coração que sangra e arde
Na mão do bêbado da pequena loja do cais de embarque.

Ela é esbelta e alta. O programa do Cimbelino
escorrega limpo do seu colo em direcção ao bêbado.
De branco, ela inclina-se, como o faria para um beijo.

(Tradução: Luís Filipe Cristóvão)




Doma

Západ. Keř po keři plál.
Vždy jeden tón. Vysoký. Podrážděný.
Vzduch kolem silnice. Sytý jak stěny.
Hrušně se leskly. Stál jsem. Pak
tma jako fistule trnula nad krajinou,
vylétl reflektor, bleskové kino:
osiky byly jak z alpaky.

Silnice – černé vlny, profily a desky,
a promítání černobílé humoresky,
nic nechci, jen se dívat, dívat, dívat,
stržen – ale jen jako divák.

Ztratit se věcem, ztratit věci.
Ztratit se krajině, ztratit krajinu.
Psát oči.



[Tak brzy podzim ...]

Tak brzy podzim. Nečas, čina.
Sedřená záda slunečnic.
A podlitiny psího vína
na chatách, v žebrech okenic.

Vodnaté zahrady, ty kysny
s napitou růží v záňadří,
si minutový srpen vysní,
si ještě léto opatří,

ale pak ztěžka, dýchavičně
zabalí stůl do černých plen
a plachta na promoklé pryčně
to všechno tiše odmávne.

                          září 1995




Gauč

Když jsem se dozvěděla, že Jiří umřel
(z Karlových Varů přišly dva telegramy,
jeden, že nežije, druhý, že je po pitvě),
nevím jak, sedla jsem si v pokoji na křeslo
a zírala na gauč před sebou a viděla,
že je modrý, viděla, že je evidentně modrý,
a pro sebe si opakovala: Je modrý,
modrý, to přece každý vidí –
neboť ode dne, kdy jsme ho přivezli,
o jeho barvě jsme se nikdy nedohodli,
Jiří vždycky mluvil o zvláštní zelené.
Seděla jsem jako hloupá v pokoji
a říkala si dokola: jak jsi mohl být tak slepý,
vždyť ten gauč je modrý jako modř,
to jsi neměl, to jsi tedy neměl,
říkat mi, že je zelený. Pak jsem s hrůzou
uslyšela sama sebe, a jako bych se byla probudila,
dala jsem se do strašného pláče.

                                  1997



Volně ze Lva Loseva

Kalné zrcadlo duše
nikomu nic neříká.
Spíš mi dopis napsat můžeš –
popláču si, zanaříkám.

Jak je dnes u nás v zahradě?
Bezbarvé slunce v mračné jámě.
Poznamenej to do kalendáře a raděj
vrať se, podívej se na mě.

Spatříš člověka bez tváře, jak sedí,
čte, chleba se šunkou v ruce,
knihu, v níž vůbec nic není,
krom konce.

                       1996

.